Inspirace tak trochu odjinud. Podnikatel Václav Havel v roce 1924 odjel do USA a v San Franciscu jej doslova uchvátil vyhlídkový restaurant stojící na útesu nad Tichým oceánem zvaný „Cliff House”. Inspiroval se a po návratu do Prahy pověřil architekta Maxe Urbana vyprojektováním podobné restaurace. Moře ale nemáme, k tomuto účelu byl proto vybrán skalnatý ostroh na Barrandově, který omývají stříbrné pěny vlnami Vltavy a vzhledem k hladině je mnohem výše položený. Výletníci na parnících nemohli nový zábavní podnik přehlédnout a zdola působil lákavě. Zářivě bílý objekt s rozhlednou byl postaven za půl roku a v září 1929 byl slavnostně otevřen s elegancí funkcionalismu.
Za Prahou a přece v Praze
Otevření teras proběhlo pod sloganem Za Prahou a přece v Praze, a předčilo všechna očekávání. Hned první den přišlo 50 000 návštěvníků. Atraktivní místo udržovalo po celou dobu první republiky vysokou návštěvnost a v neděli v letní sezóně se zde podávalo až 3 000 obědů i v době velké hospodářské krize. Původně lidový podnik se stal dostaveníčkem pražské smetánky a filmových hvězd ze zdejších filmových ateliérů. Domlouvali se tu důležité obchody a v zákulisní probíhala politická jednání. Mezi časté návštěvníky patřily hvězdy Oldřich Nový, Vlasta Burian, Svatopluk Beneš nebo Adina Mandlová. Objekt několikrát posloužil jako exteriér pro filmy a natočila se tu i slavná Burianova scéna z filmu Tři vejce do skla, nebo film Vladislava Vančury s názvem Před Maturitou. Hrdinové filmu vysedávají na Terasách, jezdí na loďkách a koupou se ve zdejším bazénu.
Architekt Max Urban
Architekt Max Urban navrhl celek kavárenských teras, nádherně podkovovitě a kaskádovitě rozložených nad skalnatou prohlubní a na její dno zasadil koupaliště s bazénem, trávníky ke slunění a pavilón šaten podle architekta Václava Kolátora. Vyvrcholením celé stavby se stala budova kavárny a restaurace se sálovým prostorem. Ten je po obvodu plně prosklený, doplněný klubovnami a několika salóny ve vyhlídkové věži. Celkem 15 metrů vysoká Vyhlídková věž měla úzké schodiště. S areálem bazénu byla zdejší restaurace spojena schodištěm vinoucím se po skalních stěnách Barrandieru, ale současně i lanovkou, kterou se dopravovalo jídlo i nápoje. K výstavbě plánovaného výtahu už ale kvůli válce nedošlo.
Maják na obzoru
Terasy dokonale využily členitý terén a byly osvětlovány speciálním majákem. Zdobily je červenožluté vlaječky Barrandovských teras. Na protilehlé straně restaurace stále letní kuchyně s atmosférou přímořských rybáren. Areál restaurace měla kvalitní funkcionalistický nábytek podle návrhu architektky Hany Kučerové – Záveské. Potíže dělalo zimní uskladnění 500 zahradních stolů a 3 000 zahradních židlí. Novinkou byl kovový skládací nábytek a firma Gottwald v Brandýse nad Orlicí jej pak začala vyrábět i pro další zahradní restaurace.
Barandovské terasy v duchu romantizmu
V roce 1937 architekt Vladimír Grégr terasy upravil v duchu romantizmu a přistavěl dřevěný noční podnik Trilobit bar. Orchestr R. A. Dvorského zde hrál do 19 hod večer na terasách a pak se přemisťoval do Trilobit baru. Hosté tančili charleston, foxtrot, slow-fox a swing. Mnozí se bavili až do snídaně. Terasy byly otevřeny non-stop 365 dnů v roce. Mimo sezónu pouze v uzavřených prostorách Francouzské restaurace a Trilobit-baru. Ojedinělý zábavní a rekreační soubor ocenil v roce 1938 ve své knize s názvem: Viděl jsem ukřižování, i anglický novinář Sydney Morrell slovy: „Češi pod širým nebem postavili nejkrásnější restauraci v Evropě s bazénem v bývalém lomu“.
Autem, autobusem i pěšky až nahoru
Restaurační areál byl přístupný i pro automobily speciálně vybudovanou silnicí ve skalních serpentinách s parkovištěm, a stezkou pro pěší od konečné tramvaje v Hlubočepech. Tramvajová trať byla do Hlubočep prodloužena v roce 1927, tedy v roce, kdy vznikl projekt barrandovských teras. Památník dokončení 100 km tratí elektrických drah pak stojí kousek od konečné. Od paláce Lucerna sem od dopoledne až do půlnoci zajížděly i levné autobusy provozované firmou Havel.
Když přišla válka
V roce 1939 při obsazení českých zemí německou armádou nechali nacisté postavit na Terasy přímou železnici, která sem dovážela hosty bez zastávky, ale jezdili sem nacističtí pohlaváři, vojáci okupační armády a jejich české milenky. Barrandovské terasy leží ve výšce 302 m a s 15 m rozhledny vznikl významný strategický bod. Wehrmacht to využil ke zřízení pozorovatelny a lokalizaci protiletecké obrany. Po válce se sláva Teras na krátký čas vrátila. V roce 1948 byly znárodněny a jezdili sem komunističtí potentáti a hosté z bratrských socialistických zemí. Do Teras se neinvestovalo a chátraly. V roce 1982 byl uzavřen slavný Trilobit bar. Areál i se skokanskou věží byl vyhlášen za kulturní památku v roce 1988.
Barandovské terasy po Sametové revoluci
Po Sametové revoluci, byl podnik v restituci vrácen bratřím Ivanu a Václavu Havlovým a ti své podíly převedli na své manželky. Manželka Václava Havla Dagmar odkoupila podíl od své švagrové, která si nechala bývalý plavecký bazén. V roce 1993 zde byla vyhlášena památková zóna, ale v roce 1994 se zavřela Francouzská restaurace a v roce 1997 potom celý areál. Nikdo se o Terasy nestará a vandalové a bezdomovci areál zdemolovali a rozkradli včetně původního nábytku. Prostor Trilobit v roce 2001 vyhořel. Dagmar Havlová vložila svůj majetek do společnosti Barrandovské terasy a.s., a v roce 2003 prodala svůj většinový podíl nejmenovanému kupci. Rekonstrukce ale neprobíhá.
