Konec první „Tresčí války“ mezi Islandem a Británií slavíme právě dne 12. listopadu 1958. Po 2. světové válce měl Island velké spory s Velkou Británií kvůli lovu ryb. První jejich Tresčí válka zapojila do konfliktu kromě rybářů dokonce i ozbrojené síly obou zemí, ačkoliv to bylo jen v omezené míře. Plavidla se tehdy několikrát taranovala a zazněly dokonce i varovné výstřely. Konflikt skončil 12. listopadu 1958. Důvodem této války byl spor Spojeného království s Islandem o šíři výsostných vod kolem Islandu, kde jsou velmi bohatá loviště tresek. Islanďané jsou navíc na jejich lovu závislí, obživu ale tyto ryby poskytovaly současně i severoanglickým rybářům.
Tresčí války
V první Tresčí válce od 2. září do 12. listopadu 1958 se obě země přely o vzdálenost, do které sahají právě tyto výsostné vody jednotlivých států. Britové prosazovali své pásmo o šíři 6 námořních mil, Islanďané se dožadovali 12 námořních mil. Samotný střet začal ve chvíli, kdy Island změnil své zákony. Původně považoval za své území jen 4 míle od pobřeží. Spojené království nakonec uznalo 12 mil výsostného území v okolí Islandu. Konflikt se uklidnil, ale znovu se vrátil o 14 let později, kdy se Island pokusil opět rozšířit své nároky v pobřežních vodách. Druhá válka byla od 1. září do 3. října 1972. Poslední Tresčí válku spolu obě země vedly v letech 1975 až 1976, od listopadu do června. Přítrž dlouholetým tahanicím nakonec učinila Konvence o mořském právu z roku 1982. Stanovila, že pobřežní země mohou využívat všechny zdroje ve 200 mílovém hospodářském pásmu.
Válka na diplomatickém poli
Většina bitev byla vybojována na diplomatickém poli. Islandské námořnictvo bylo ve všech těchto konfliktech nepoměrně menší oproti síle Britů. Rozhodující byla hrozba Reykjavíku, že ihned zavře důležitou základnu NATO na svém území. Pod tlakem amerického prezidenta a generálního tajemníka aliance Londýn pak definitivně uznal islandské nároky.
Období taranování britských rybářských lodí a výstřely
Období taranování britských rybářských lodí a také střílení po nich se traduje dlouho. Vláda Velké Británie tehdy postoupila spor týkající se islandských teritoriálních vod a práva v nich rybařit i Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu. Boj o atlantské tresky ale sahá až do minulého století, tedy do doby závislosti Islandu na Dánsku.
Námořní bitevní lodě
V roce 1893 dánská vláda deklarovala 13 námořních mil od pobřeží jako teritoriální vody Islandu, kdy nm je 24 km. Rybolov je obživou mnoha Islanďanů a vývoz ryb zaujímá velký podíl v exportu z ostrova. Britské lodě ale toto omezení nerespektovaly a do oblasti stále pluly. Dánská vláda vyslala islandským rybářům na pomoc námořní bitevní lodě, které sahaly k výstřelu po neozbrojených rybářských lodích v prostoru islandských vod. Příměří mezi rybáři bylo dosaženo v roce 1896.
Nový spor
Nový spor začal 1. září rozšířením tehdejších 4 nm, tedy o 7,4 km, které Islandu zůstaly po osamostatnění v roce 1918, na 12 nm, tedy 22,2 km. Reakce Velké Británie byla okamžitá, rozšíření odmítla a v oblasti rozmístila 20 rybářských lodí a k tomu na jejich ochranu 4 válečné lodě HMS Russell se zásobní lodí. Následně islandské námořnictvo uvolnilo 7 hlídkových lodí a létající člun PBY-6A Catalina. V září proběhlo několik střetů a výstřelů. Aby zúčastněné státy zabránily dalším konfliktům, dohodly se raději na příměří, a zavály se, že případné neshody budou řešit pouze na diplomatické úrovni.
Výsledek tresčích válek
Byl katastrofou pro britský rybářský průmysl, mnoho rybářů přišlo během roku o práci. Severoanglický přístav Hull ztratil své výsadní postavení největšího rybářského přístavu v Evropě. Britská vláda pak vyplácela až do roku 2002 všem rybářům v postižených oblastech finanční podporu a celkem bylo vyplaceno 37 milionů liber. Pro Island začalo v 70. letech díky lovu tresek období blahobytu. To skončilo až finanční krizí v roce 2008.
