Strach ze smrti je pro mnoho lidí nejhorším strašákem. Jiní se ale mnohem více bojí samotného umírání. Vědci prokázali, že k tomu mají dobrý důvod. Umírání je podle nejnovějších výzkumů jiné, než jsme si mysleli. Lidé poté, co zemřou, dokáží ještě nějaký čas vnímat svět kolem sebe. Jen o tom doposud nikdo nevěděl. Podle nové studie provedené na univerzitě v New Yorku, mysl a vědomí zesnulého člověka vnímá okolní svět kolem i potom, co srdce přestane bít. Lidé, kteří jsou již považováni za mrtvé, ještě nějakou dobu vědí o všem, co se kolem nich ještě stále děje.
Nemůžete reagovat a nemůžete se bránit
Nejhorší ale je, že tělo už nedokáže reagovat na jakékoliv vnější podněty. Postupně umírá a na sklonku každého života si tak umírající připadá jako svůj vlastní vězeň ve svém vlastním těle. Slyší hlasy, vnímá, dokonce vidí okolí, ale nemůže dát žádným způsobem lidem kolem sebe nijak najevo, že je jeho mysl ještě stále naživu.
První fáze smrti
Tým odborníků pod vedením doktora Sama Parnia zkoumal, co se děje s mozkem poté, co lidské srdce selže a člověk je už v tom momentě považován za mrtvého. Podle výsledků jejich bádání zůstává lidský mozek ještě stále aktivní i po selhání srdce a lidé dokonce slyší, když o nich jejich okolí mluví. Zároveň si zesnulý jedinec uvědomuje, že je mrtvý, ale tělo už není schopno jakkoliv reagovat. Mozek a orgány na hlavě totiž odumírají mnohem pomaleji než srdce a vědomí tak stále funguje dál. Podle lékařů je tento stav zcela prokazatelnou první fázi smrti.
Druhá fáze smrti
Studie vychází z výpovědí lidí, jenž přežili zástavu srdce. Těm nebyla podána sedativa a přesně věděli, co se kolem nich dělo a to také přesně popsali. Slyšeli lékaře a pamatovali si zcela přesně rozhovory personálu. Navíc celou situaci viděli i svýma očima. Reagovat na ni ale nikdo z nich nedokázal. Nejnovější studie doplňuje výzkum kanadských vědců. Po smrti život ani zdaleka nekončí, a zatímco jednotlivé orgány postupně selhávají a odumírají, mozek stále funguje dál. A tato doba je poměrně dlouhá. Jde o jednotky až desítky minut, během kterých je vaše tělo sice mrtvé, člověk už není při vědomí, ale ony elektrické vzruchy a impulsy v mozku stále fungují relativně stejně jako u živé osoby.
Na vlastní oči
Lékaři se na vlastní oči přesvědčili, že je teorie pravdivá. Když byli pacienti klinicky mrtví, neměli puls a zorničky nereagovaly na žádné vnější podněty, jejich mozek stále fungoval a pracoval na úplně stejné úrovni jako při hlubokém spánku. Mozková aktivita po klinické smrti není samozřejmostí a lze ji pozorovat u 25 % lidí. U zbývajících lidí mozek zkolabuje dříve, než jejich srdce. Lékaři netuší, proč se mozek každého člověka chová vždy po smrti jinak.
Když naopak nezemře tělo
Vědci také zjistili, že ani naše tělo po smrti hned nezemře. Snaží se dát dohromady a zregenerovat se. Podle studie Sledování dynamiky genových přepisů po smrti, pracují buňky i po ukončení práce tělesných orgánů. Stojí za tím zvýšení genové exprese. Jde o proces kontrolující tvorbu proteinů i důležitých chemických reakcí v našem těle. Opět k tomu dochází pouze v některých případech. Ačkoliv člověk zemře, orgány přestanou pracovat, buňky nikoliv. Tělo se snaží opravit samo sebe. Podle vědců jde o vlastnost, kterou disponují všechny živé organismy.
Mezinárodní tým vědců z Washingtonské univerzity pod vedením Alexe Pozhitkova zjistil, že tyto procesy probíhají například u ryb a myši. Věří proto, že genová exprese se vyskytuje u všech zvířat i u lidí.
Co se děje před umíráním?
Už víme jak umírání probíhá i co se děje po něm. Otázka co se děje před ním je tedy nasnadě. Říká se, že člověku před smrtí proběhne celý jeho život před očima. Jestli je to ale skutečně pravda se pokusili zjistit lékaři z izraelské nemocnice, kteří zkoumali myšlenky a pocity lidí, kteří měli nějakým způsobem blízko ke smrti. Výsledky jejich bádání zveřejnily americké vědecké magazíny.
Lidé, kteří přežili vlastní smrt, se zapojili do unikátní lékařské studie. Tým odborníků se v ní pokusil zjistit, jak probíhají poslední minuty našeho života. A byl velmi překvapen.
Ti, kteří měli ke smrti velmi blízko nebo si klinickou smrtí prošli, totiž mnohdy před očima skutečně viděli svůj život. Oslovení lidé totiž přiznali, že viděli několik událostí z vlastního života, které ale nebyly chronologicky seřazeny.
Tým lékařů z jeruzalémské nemocnice Haddassah analyzoval příběhy sedmi lidí, kteří se ocitli blízko smrti, a zjistil, že návrat ke vzpomínkám ze života může být způsoben tou částí mozku, která ukládá vzpomínky.
Jak je ale možné, že právě tato část mozku je při umírání aktivní natolik, že nám promítá v mysli obrazy našeho života? I na to lékaři našli odpověď, domnívají se totiž, že právě tato mozková část patří mezi poslední části postižené nedostatkem kyslíku a ztrátou krve. Proto je schopna pracovat i ve chvíli, kdy člověk ztrácí vědomí a pomalu umírá.
Podle lékařů se často jedná o vzpomínky, které jsou citově naplněné. Jeden z účastníků přiznal, že u nich neexistoval lineární průběh, a nedokázal proto odpovědět na otázku jak dlouho je prožíval a proč právě tyto konkrétní vzpomínky viděl.
„Bylo to, jako bych tam byl celá staletí. Nebyl jsem v době ani v žádném prostoru. Byl to okamžik a zároveň tisícovka let. Obě ale zároveň ani jedno,“ cituje studie jednoho z účastníků.
