Pokud si někdy zkoušíte vzpomenout na svá mladá léta a dětství, na školku nebo na kojenecký věk, často je jedinou připomínkou tohoto věku fotografie. Proč si ale ze svého dětství nic nepamatujeme? První vzpomínky na dětství ve formě útržků, střípků, letmých záblesků se většinou odehrávají mezi 4 až 6 rokem života. Jde o velmi individuální záležitost a někdo si pamatuje i na věci, které se mu stali jako batoleti, jiní si naopak nevybaví ani školu.
Paměť a dětství
Člověk ty nejstarší věci postupem času zapomíná a na dětství si většinou nepamatuje nikdo z nás, a to už během dětství. Proč tomu tak je zkoumali vědci z celého světa. Světové uznávaný psychoterapeut Sigmund Freud nazval stav infantilní amnézie a zkoumal, co se děje v mysli malých dětí. Chtěl zjistit, proč si z formativních let, kdy zažíváme téměř vše poprvé, většinu z toho nepamatujeme. Neexistuje žádná přesná odpověď, proč to tak je, četné studie ale ukazují, že doba uchování vzpomínek se liší mezi lidmi i v zemích původu. Právě zmíněné kulturní rozdíly mohou odhalit tajemství.
Země původu
Vědci studovali 256 lidí z USA a Číny a zjistili, že lidé z Ameriky mají vzpomínky propracovanější a více osobní, ale Číňané mají vzpomínky stručnější a věcnější. Průměrně si lidé z USA pamatují vzpomínky o ½ roku dříve. Existuje i teorie, že jsme jako malé děti nemluvili a právě jazyk zajišťuje strukturu pro organizaci vzpomínek. Hypotézu podporuje případ Henryho Molaisona, kdy mu nepodařená operace poškodila část mozku zvanou hipokampus. Pak si nebyl schopen vzpomenout na žádné nové události, které se mu staly, ale měl současně dočasnou krátkodobou paměť, kdy se mohl učit novým dovednostem, přesně jako to má malé dítě. Hipokampus nemají děti plně vyvinutý a nefunguje stejně, jako v dospělosti.
Paměť, znalosti a zkušenosti
Paměť nám umožňuje uchovat důležité části znalostí a zkušeností, ale musí být schopna současně vymazat to, co je chybné, zbytečné, přehnané a nepravděpodobné. To zkušenosti získané v dětství a první vzpomínky nutně nemusí být. Mozek musí umět zapomenout nedůležité detaily, aby se mohl soustředit na to, na čem mu skutečně záleží při každodenního rozhodování. To publikoval Blake Richards s kolegou Paulem Franklandem z Torontské univerzity zabývající se přínosnými aspekty zapomínání.
Proces zapomínání
Vědci moc nezkoumali procesy podílející se na zapomínání. Nedávné studie ukázaly, že nervové mechanismy, které stojí za vymazáváním vzpomínek, jsou jiné, než ty, co je ukládají. Podle profesora Roberta Jaffarda z Francouzského národního střediska pro vědecký výzkum u Bordeauxské univerzity se v mozku ukládají vzpomínky pomocí sítě neuronů aktivovaných údaji, které je nutné si zapamatovat. První zakódování do paměti je vždy nestabilní, pak se musí sítě konsolidovat, aby data zanechala v paměti nějakou stopu. Konsolidace lze dosáhnout třeba opakovaným čtením učiva.
Vymazávací mechanismy
Vymazávací mechanismy jsou ve 2 rozdílných typech. První je oslabování synapsí v sítích vytvářejících paměťové stopy. Ten druhý je kontraintuitivní a vychází z vytváření nových neuronů z kmenových buněk. V roce 2013 to objevil tým Paula Franklanda, který prováděl výzkum na myších. Podle profesora Jaffarda má vytváření nových neuronů opačné účinky v závislosti na tom, kdy k němu zrovna dochází. Když se snažíme zakódovat novou vzpomínku, vývoj nového neuronu značně usnadní její zapamatování. Mozek a paměť je fenomenální věc, kterou ještě zcela nechápeme.
