Smrt je pro mnoho lidí tabu a vyhýbají se o ní i mluvit. Žijeme většinou tak, jak si přejeme, nebo se o to alespoň snažíme. Umíráme ale většinou úplně jinak, než si v hloubi duše přejeme. Pokud váš život končí, k dobrému konci za každou cenu nepotřebujeme vyspělé lékařské technologie, ale spíše něco mnohem obyčejnějšího, co nám je sice vlastní, ale málokdo to dokáže. Je to rozhovor. S empatickým lékařem, sestřičkou, s blízkými, nebo se sebou samým, což je asi nejtěžší. To většinou v praxi schází.
Mluvte se mnou
Lékaři si většinou nepřipouštějí, že právě onen rozhovor s pacientem je to zásadní, co pacienti potřebují. Příbuzní ani pacienti si netroufají se lékaře ptát. Pokud se neodhodláte postavit čelem k faktu konečnosti vašeho života a nevyhnutelnosti smrti samotné, je to velká škoda. Je třeba se zamyslet nad tím, jak bychom chtěli konec svého života strávit a pořádně se připravit. Jinak někdo jiný tato rozhodnutí prostě udělá za nás. Ani pro zmíněné lékaře to není lehké. V těžkých situací, kdy stojí tváří v tvář těžce nemocným nebo nevyléčitelně nemocným pacientům, kde se nesnadno rozhoduje o způsobu léčby a ještě obtížněji hledají slova, nemůže ani lékař příliš podléhat emocím.
Smrt chce odvahu
Je třeba pro každého z nás zavčas si dodat odvahu a včas se zamyslet nad tím, jak chceme žít na konci svého života a jak odcházet. Je třeba žít s myšlenkou, že jednou smrt prostě přijde a přijmout i fakt, že to může být prakticky kdykoliv. Proto je třeba nikdy nic neodkládat a žít v okamžiku teď. A žít tak, abychom nedělali moc nenapravitelných chyb, které by nás mohly mrzet. Je jediná univerzální zkušenost spojující lidi po celou historii a na celém světě, a tou je smrt. Smrt je zkrátka něco, s čím se setkáváme všichni. Něco, co dokonale stírá rozdíly mezi jednotlivými lidmi. Způsob může být rozdílný, ale konec rozdíly nedělá. Chce to odvahu smrt přijmout, ještě dokud žijeme.
Definitivnost smrti
Právě ona její definitivnost s nejistotou, co bude po ní, vede u mnoha lidí ke strachu. Zvláště dnes vidíme všude kolem sebe, jak se skrze plastické operace a další metody všemožně snažíme zastavit proces stárnutí. Věřící lidé, kteří přijímají život po smrti, to mají mnohem snazší. Víra totiž pomáhá žít i umírat. Nemusíte se hlásit k žádnému náboženství ani církvi. Stačí, když to někde uvnitř víte. Anebo pak věříte ve vědu a smíříte se s tím, že to prostě jednou skončí. Přijmete fakt jménem smrt.
Nebuďte na sebe příliš přísní
Každý chybuje, je to lidské. Není se třeba trápit chybami, které jsme dělali s hlouposti, zbrklosti a nevědomosti. Možná nebudeme v onom okamžiku smrti vnímat vůbec nic. Možná, že se v onu chvíli budeme zpovídat sami sobě a hodnotit to, jak jsme svůj život žili. Možná máme už nyní strach, že se budeme hodnotit příliš přísně. Budeme bilancovat, co jsme stihli a co jsme nestihli. Bude záležet na tom, kolik jsme toho prožili a jak jsme to prožili. Odpovědi na tyto otázky mají jen ti lidé, se kterými si už bohužel nemůžeme promluvit. A pak je máte vy sami někde uvnitř.
Smrt jako pozitivní událost v našem životě
V naší kultuře vnímáme smrt příliš negativně a moc se o ní nemluví. Ze strachu a taky trochu pokrytecky se nechceme ani na smrt dívat. Nechceme se dívat na lidi, ke kterým se smrt blíží. Samo stárnutí je jaksi nepěkné a nemoderní. Je vytlačováno na okraj společnosti. Staří lidé jsou pomalí, málo toho zvládnou, málo nakupují i utrácejí, odporují trendu rychlosti a nutnosti ekonomiky. Strach ze smrti je zakódován v našem těle coby pud sebezáchovy, je ale dost špatně interpretován a pochopen. Ve skutečnosti by měl být člověk na prahu smrti s jejím příchodem smířen. Takový lidé nepodléhající strachu ze smrti a nepřipouštějící si jej. Pak obvykle zemřou v klidu třeba ve spánku a v kruhu svých blízkých a rodiny doma. Tomu se pak říká šťastný člověk až do smrti. Je jen na nás, zda budeme umírat v klidu a pokoji, šťastní a spokojení.
