Vědci poprvé zaznamenali, jak Slunce samo přerušilo vlastní erupci

Vědci a od­bor­ní­ci ko­neč­ně za­zna­me­na­li vzácný jev, o je­hož exis­ten­ci se sice již ví už mnoho let, ale až do­posud ho ni­kdo z nich ne­po­zo­ro­val v době, kdy Slun­ce pře­ru­ši­lo svou vlast­ní erup­ci. Nyní se to poda­ři­lo vědcům dí­ky exis­ten­ci So­lar Dy­na­mics Ob­serva­to­ry, SDO, existenci ra­ke­ty VAUL­T2.0 a dal­ších speciálních za­ří­ze­ní. Ten den šlo o nej­ak­tiv­něj­ší ob­last přímo na Slun­ci, tak­že vědci tuto erupci očekáva­li. Na IRIS, tedy In­ter­fa­ce Re­gi­on Ima­ging Spectro­gra­ph vědci vi­dě­li, jak se ten den vlák­no zved­lo, ale na SDO ani ko­ro­no­gra­fech žádnou erup­ci ne­za­zna­me­na­li. Tak­že by­lo jas­né, že v tom čase do­šlo k se­lhá­ní. Zprávu o tom uve­dl as­t­ro­fy­zik An­ge­los Vou­r­li­das z Johns Hop­kins Uni­ver­si­ty.

Výzkum Slunce a magnetického pole

Aby tedy vědci zjis­ti­li, co vlák­nu za­brá­ni­lo rovnou vy­stře­lit do vesmí­ru, as­t­ro­fy­zik An­ge­los Vou­r­li­das a je­ho ko­le­go­vé na­vrh­li nový mo­del, kte­rým se sna­ží vědci vy­svět­lit, jak by se jednotlivé ob­las­ti v magne­tic­kém po­li Slun­ce moh­ly stla­čo­vat nebo zkři­vo­vat. V době, kdy se střet­nou slu­neč­ní struk­tu­ry se svými opač­ný­mi mag­ne­tic­ký­mi ori­en­ta­ce­mi, k čemuž dojde v dů­sled­ku uvol­ně­ní ener­gie, následně ob­vykle do­jde také k náhlému vy­pu­ze­ní ko­ro­nár­ní hmo­ty. Pod­le věd­ců jsou ale v tuto chvíli mož­né i ji­né vý­sled­ky, ale zá­le­ží zejména na ty­pu mag­ne­tic­ké ori­en­ta­ce.

Mag­ne­tic­ké struk­tu­ry

Správ­ný druh mag­ne­tic­ké struk­tu­ry by zcela hy­po­te­tic­ky mohl začít ­fun­go­vat třeba ja­ko ne­vi­di­tel­ná hra­ni­ce. Jde o takzvanou HFTs, tedy hy­per­bo­lic flux tu­be, vy­tvo­ře­nou právě vznikem ko­li­ze dvou bipolár­ních ob­las­tí na po­vrchu Slun­ce, která by vlák­no za­dr­že­la. Tento ha­do­vi­tý útvar by byl následně zni­čen a je­ho ener­gie by se pak roz­ptý­li­la zpátky do slu­neč­ní at­mo­sfé­ry. Vět­ši­na vý­zku­mů se nyní zamě­řu­je na to, jak daná to­po­lo­gie po­má­há unik­nout erup­cím. Ge­or­gi­os Chin­t­zo­glou z Loc­khe­ed Martin So­lar and As­t­ro­phy­s­ics La­bo­ra­to­ry říká, že daný výzkum nám naopak ří­ká, že je potře­ba se zamys­let i nad otázkou, s čím se tato vzni­ka­jí­cí struk­tu­ra na za­čát­ku také stře­tá­vá a jak mů­že být zasta­ve­na.