Satirický film Diktátor, v anglickém originále s názvem The Great Dictator, je velmi známá černobílá celovečerní satirická komedie Charlese Chaplina pocházející z roku 1940, která se objevila poprvé v kinech dne 15. října téhož roku. Charles Chaplin napsal scénář, svůj film i produkoval, zároveň režíroval a ještě navrch ztvárnil hlavní dvojroli. Jednalo se o na tehdejší dobu velmi břitkou satiru na německý nacistický režim a na Adolfa Hitlera zvlášť. Film byl prvním mluveným a stoprocentně zvukovým filmem. Jde o Chaplinův komerčně nejúspěšnější film, který ve svém životě natočil, a také jeden z jeho časově nejrozsáhlejších filmů a celkově má délku v trvání přes 2 hodiny.
Děj filmu
Děj začíná za první světové války a to hned jednou scénou souboje nešikovného vojína, kterého hraje sám Chaplin, s obřím dělem. Vojín pak zcela ztratí na dalších 20 let paměť. Mezitím se ale v jeho rodné Tomanii ujme moci diktátor jménem Adenoid Hynkel, kterého opět hraje Chaplin. Hned v několika scénách zasazených do židovského ghetta se objevuje mnoho plakátů a nápisů psaných v jazyce esperanto, který Chaplin tehdy použil zřejmě proto, aby násilně nemusel svůj příběh přímo zasazovat do žádného konkrétního jazykového prostředí. Film dál pak sice skrytě, ale přesto zcela zjevně paroduje mnohé aspekty Třetí říše, včetně spojenectví Německa, ve filmu Tomanie, a Itálie, ve filmu Bakterie, v jejímž čele stojí ve filmu právě Benzino Napaloni. Ten nápadně připomíná svůj předobraz, zaujímá velmi charakteristické pózy známé z mnoha fotografií a filmových záběrů, a navíc hovoří s jasným italským přízvukem. Ve filmu se také objeví v souvislosti s naplánovanou invazí do sousedního státu Osterlich, tedy anšlus – Anschluss Rakouska.
Další postavy
Ministrem války Tomanie je Herring, tedy Hermann Göring, což v angličtině zároveň také znamená sleď. Ministrem propagandy je Garbitsch, tedy Goebbels, což je výslovností také totožné s anglickým slovem garbage, které představuje smetí, používaném zejména přenesené významu plky. V několik scénách se zároveň začne diktátor Hynkel ve velkém rozčilení projevovat a mluvit v jiném jazyce, který velmi připomíná němčinu a paroduje tak známé Hitlerovy emotivní projevy. Ve filmu se objevuje dvojitý kříž, symbol diktátora. Předváděný antisemitismus a k tomu i represe vůči židovskému obyvatelstvu nejsou nikde nijak vysvětleny ani zdůvodněny. Proto staví celou protižidovskou mašinerii do pozice zcela bezdůvodného rozmaru. Represe jsou pak dokonce na nějaký čas odvolány, když diktátor potřebuje vyinkasovat finanční půjčku od Epsteina, což je bohatý žid. Pak se ale represe v plné síle vracejí právě v okamžiku, kdy je mu jeho půjčka zamítnuta.
Čas na sny
Překvapivě se ale ve filmu také objevuje i výjimka, která se projeví v krátké scénce, v níž se Hynkel dohromady se svým ministrem propagandy zasní nad možnou budoucností přímo své vlasti, která je zbavena židů, po kterých bude následovat delší likvidace brunetů. Pak v Tomanii zbude jen čistě árijský lid složený jen ze samých modrookých blonďáků, kteří budou svého vůdce zcela oddaně uctívat jako boha. Oba současně ale úplně ignorují fakt, že jsou oni sami bruneti, podobně jako tento ideální obraz árijce v žádném případě nesplňoval ani sám Hitler. To pak v samotném důsledku dodává dojem celkové nesmyslnosti a pouze celkový dojem velice prohlubuje. Celý film naprosto kopíruje současné dění.
