Svátek všech svatých, nebo také slavnost všech svatých nám připomíná všechny svaté, nikoli pouze ty, kteří byli oficiálně kanonizováni. Tento svátek slaví nejen všichni křesťané. Západní křesťanství slaví tento svátek všech svatých 1. listopadu, východní křesťané, kteří používají většinou Juliánský kalendář, slaví pak první neděli po letnicích. Většina západních křesťanů, tak i Římsko-katolická církev navazují na 2. listopadu, na který pak připadá památka zesnulých. Je třeba také rozlišovat právě Slavnost Všech svatých dne 1. 11. a Vzpomínka na všechny věrné zemřelé dne 2. 11.
Slavnost Všech svatých a Vzpomínka na věrné zemřelé
Křesťanské krédo a vyznání víry v Boha vrcholí právě vyznáním víry ve vzkříšení mrtvých a ve věčný život. Křesťané věří, že přesně tak, jak Kristus vstal z mrtvých a žije dál bez jakéhokoliv časoprostorového omezení navěky, tak také všichni spravedliví budou po své smrti žít navěky. Víra ve vzkříšení z mrtvých je totiž podstatným prvkem křesťanské víry, a to už od jejích prvopočátků.
Slavnost Všech svatých vychází
Slavnost Všech svatých vychází právě z historické události zasvěcení římského Pantheonu, což byl původně pohanský chrám všech olympských bohů, Panně Marii a k tomu i všem svatým mučedníkům dne 13. května 609. Na křesťanském Východě se vždy slavil společný svátek všech mučedníků a to již od 4. století. Až od 8. století se v Irsku, v Anglii, u Keltů i Franků začal slavit také svátek Všech svatých, tedy nejen mučedníků, nejen 1. listopadu. Datum se pak ustálilo zejména proto, že u Keltů začínal v tento den jejich nový rok. Oslavy svátku Všech svatých se pak rozšířilo. V Římě se slaví tento svátek pravidelně od 9. století.
Slavíme společně
Společná slavnost lidí, kteří již vstoupili do nebe, tedy do stavu svrchovaného a konečného štěstí ve společenství s Bohem a se všemi, jenž jsou spojeni s Kristem, který svou smrtí a zmrtvýchvstáním otevřel nebe. Tajemství společenství s Bohem samotným překonává jakékoliv chápání i představivost. Bible o tom mluví velmi obrazně a padají pojmy jako život, světlo, pokoj, svatební hostina, víno, ale i království nebeské, otcův dům, nebeský Jeruzalém a ráj. Můžeme i citovat: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují.“ (1Kor 2,9)
Památka zemřelých – Dušičky
Památka všech zemřelých se lidově označuje jako Dušičky. Je vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou připraveni ke vstupu do této skutečnosti a nachází se ve fázi očišťování, tedy v očistci. Modlitba za zemřelé patří k těm nejstarším křesťanským tradicím. Vzpomínka na mrtvé je součástí každé mše. Po slavnosti Všech svatých 1. listopadu se Vzpomínka na všechny zemřelé slaví v následujícím dni. Její veřejné oslavy se objevují po roce 998 ve francouzském benediktinském klášteře v Cluny. Od 11. století do 13. století se rozšířila do dalších zemí a od 14. století zdomácněla i v Římě. Od roku 1915, kdy v 1. světové válce zahynulo mnoho lidí, mohou kněží celebrovat v tento den 3 mše.
Hřbitovy plné světel
Na Dušičky lidé častěji než jindy navštěvují místní hřbitovy. Hroby svých zemřelých zdobí květy, věnci, kyticemi a svícemi, které jsou symbolem života. Modlí se zde za všechny za mrtvé. V minulosti se v mnoha místech na vsích na českém a moravském venkově také peklo zvláštní pečivo zvané, které neslo také název Dušičky. Tím obdarovávali pocestné, žebráky u kostela a chudé lidi. Dušičkové pečivo vyžaduje 1 celé vejce, 4 žloutky, 200 ml mléka, 100 g rozpuštěného másla, 1 polévkovou lžíci rumu, 650 g hladké mouky, 100 g kandovaného ovoce, 100 g cukru, špetka soli a 20 g čerstvého droždí. Zaděláme na těsto a po vykynutí jej vytvarujeme podle své fantazie do tvaru kostí nebo třeba dušiček.
