Za poněkud legračním vzezřením tučňáků se skrývá jejich neobyčejná povaha. Přežívají v nejdrsnějších podmínkách. Odvážní ptáci musejí vychovávat svá mláďata v opravdu těch nejdrsnějších podmínkách, jaké si můžeme představit. Například tučňáci císařští jsou největšími zástupci svého řádu na světě a tučňáci skalní hnízdí až na vrcholech stometrových útesů. Tučňáci Humboldtovi žijí zase naopak ve vyprahlé poušti. Vypadají podobně, ale jsou dost rozdílní.
Tučňáci císařští
Tučňáci císařští jsou až 1 m vysocí. Jsou největšími a nevznešenějšími zástupci daného živočišného řádu na světě a jedinými tvory, co se rozmnožují během velmi kruté antarktické zimy. Na cestě k hnízdištím v Antarktidě jdou přes překážky nejrůznějšího druhu. Ledovec stékající do zamrzlého moře je plný překážek a hlubokých trhlin, cesta je často zasypaná navátým sněhem a bývají zde vichřice. Tučňáci se řídí svými neobyčejnými smysly, které je navádějí k hnízdišti. Drží se pohromadě a dělí se o své znalosti a tím je menší pravděpodobnost, že se ztratí.
Život tučňáků císařských
Tisíce let se skupina 3 000 párů tučňáků císařských vrací do zamrzlého zálivu. Arktická pevnina se zde setkává s mořským ledem, pevným po celou dobu hnízdění. Většina tučňáků císařských si každý rok vybírá vždy nového partnera. Když si hledají partnerky, shromažďují se stranou a vystavují na odiv svou krásu. Kolébavá chůze jim ukazuje, že má samička zájem. Oba tučňáci pak zrcadlově napodobují pohyby druhého a stvrzují, že jsou pár a pak se drží stále pohromadě i v kolonii. Za 14 dní kladou jediné vejce na ledové ploše, a aby nezmrzlo, záleží to na otci, když se musí samice společně s ostatními odebrat na moře, aby se mohla nakrmit a nabrat sílu. Samec opatruje vajíčko během krutých zimních měsíců a samice se vrátí s potravou až na jaře.
Tučňáci skalní
Tučňáci skalní hnízdí na vrcholech stometrových útesů a po 5. měsících života na moři se vracejí budovat svá hnízda na místech, kde se vylíhli, tedy na Falklandské ostrovy v jižním Atlantiku. Od pobřeží Argentiny urazí přes 650 km. Na konci cesty je nejbouřlivější moře na světě a obrovské vlny jim brání dostat se na břeh. Jsou odolní, nezkrotní a nikdy se nevzdají. Během pár dnů na břeh po skupinkách vyleze na 7 000 samců. Tučňáci skalní tvoří páry na celý život. Samci staví hnízdo a pár snítek tu má cenu zlata. Někdy si je kradou. Hnízda stavějí co nejdál od břehu, na vrcholech útesů vysokých 100 m. Po skalách se pohybují velice dobře. Křídla používají jako ruce, drápy jako mačky a svůj zobák jako cepín. Podkožní tuk je skvělý tlumič nárazů.
Život tučňáků skalních
Samice dokonale plavou a po 5. měsících odloučení se těší na partnery. Skáčou, je to rychlejší než kolébavá chůze. Každý samec má charakteristický hlas a tak jej partnerka najde. Samice kladou 2 vejce a první bývá menší než druhé. Menší vejce je pojistka a často jej sežerou predátoři. Samičky za 14 dnů opouštějí hnízdiště a vydávají se na moře, o vajíčka se starají samci. Samice jsou vyhladovělé a po návratu je čekají hladové děti.
Tučňáci Humboldtovi
Tučňáci Humboldtovi žijí ve vyprahlé poušti Atacama v Peru, která patří k nejvyprahlejším místům na světě. S tučňáky galapážskými jsou jediní tučňáci žijící v tropech. Jejich existence závisí na Humboldtově proudu, který ke břehům přináší chladnou vodu a potravu. Tučňáci Humboldtovi jsou si věrní a tvoří páry na celý život. Na hnízdiště musejí dorazit, než bude moc velké horko. Každoročně se vracejí na vyprahlé, nehostinné místo naklást vajíčka. Cestu k hnízdišti obléhá na 20 000 lachtanů jihoamerických a hřivnatých, kteří jsou naštěstí pomalí a nemotorní. Musejí překonat kolonii tisíců terejů guánových, Jejich jediné klovnutí do oka by bylo katastrofou. Musí rychle reagovat.
Život tučňáků Humboldtových
Kolonie je zde dlouho, že pouštní půda je již tvořena téměř jen samým guánem, trusem tučňáků, nahromaděným za stovky let. Samičky tučňáků Humboldtových snášejí 2 vejce, které ale mohou schovat v hnízdě v dírách, které jejich samci vyhloubili, aby mláďata uchránili před spalujícím sluncem. Žádní lachtani ani bouře nehrozí, jsou zde ale kondoři krocanovití, kteří sem zalétají z pevniny a lezou i do obsazeného doupěte. Proto je třeba vajíčka dobře chránit.
